Brusel je v několika posledních letech jedním z nejskloňovanějších evropských měst. Hlavní podíl na tom má jednak zdejší ústředí NATO, ale především rychlý rozvoj Evropské unie. Brusel byl totiž jejími vrcholnými představiteli vybrán za sídlo dvou hlavních institucí tohoto superstátu 21. století – Rady Evropské unie spolu s Evropskou komisí. Kromě nich zde také několik důležitých výborů Evropského parlamentu. Brusel si proto získal označení „hlavní město Evropy“, a pro mnoho mladých, ambiciózních a vzdělaných absolventů z různých koutů Unie tak dnes – samozřejmě s trochou nadsázky – představuje jakousi zaslíbenou zemi, kam člověk přijíždí plný odhodlání a nadějí, a odkud po několika letech přijíždí k příbuzným na dovolenou jako člověk s pevným postavením, zdravým sebevědomím a stříbrnou kreditní kartou.
V záplavě těchto snů, jež nahradily dnes již mrtvé legendy o Klondiku, Cizinecké legii nebo vlastním bufetu s palačinkami na Manhattanu, se téměř zapomnělo na to, jakou vlastně má Brusel za sebou minulost a jak vypadá, opustíme-li klimatizované prostory jeho kanceláří, které jsou dnes nejevropštější v celé Evropě. A právě proto se dnes podíváme blíže na tuto zapomenutou tvář Bruselu.
Brusel, hlavní a největší město Belgie s populací přesahující milion obyvatel, leží ve střední části země. Tato jeho poloha vedla k tomu, že i přes nepříliš ideální podmínky pro osídlení – původní název vesnice stojící na jeho místě zněl Brucsella, což v překladu znamená ves v bažinách – se rychle stal centrem obchodu a zejména střediskem řemeslné práce na nejvyšší úrovni svojí doby. V 11. století si město mohlo dovolit nechat obehnat svoje území obrannými valy, a o tři století později zažilo, s výjimkou dnešních tučných unijních časů, svůj zlatý věk, kdy bylo skutečným centrem obchodu celé tehdejší Evropy.
Tato vlastnost uzlového bodu belgického království Bruselu zůstala dodnes: jde o pomyslnou bránu do svojí země, i přestože jej nenajdeme na některé z jejích hranic. Dnešní město totiž leží na hlavní trase spojující přístavní města s vnitrozemím, a stejně tak je důležitou zastávkou na trase vlakového spojení mezi Nizozemskem a Francií.
Přestože Brusel hrál v minulosti důležitou úlohu v dějinách Belgie a Evropy, pokud jím dnes procházíte, s největší pravděpodobností v jeho ulicích nenajdete tolik otisků minulosti, kolik by člověk na podobném místě mohl očekávat. Hlavní vinu na tom má především odvrácená tvář jeho politické důležitosti – když Brusel v 19. století získal statut metropole nově vznikajícího státu, bylo potřeba připravit dostatečné kapacity pro všechny úřady, které se odtud měly podílet na jejím řízení.
Bohužel přitom bylo rozhodnuto, že celá záležitost se vyřeší tím způsobem, že se staré město srovná se zemí, a na jeho místo nastoupí nové honosné budovy, které by odpovídaly vážnosti poslání města. Výsledkem je, že původní historická zástavba, přesněji dodnes dochované centrum starého města, je skutečně nepříliš rozlehlá. Tvoří ji pouhé jedno náměstí a čtyři k němu přiléhající ulice.
Již z tohoto je zřejmé, proč Brusel nestojí v centru pozornosti památek milovných turistů, kteří tak v Belgii dávají přednost třem klasickým klenotům – Brugám, Antverpám a Ghentu.
Což samozřejmě neznamená, že jeho návštěva nemůže být zajímavým a obohacujícím zážitkem. Koho zajímá tvář ulic, po nichž chodí lidé ztělesňující úspěch evropského projektu a místo, v němž se koncentruje duch správy toho, čím se Evropa liší od ostatních kontinentů, ten z Bruselu nikdy nemůže odjet zklamán. Úpravnost města vyvážená všudypřítomnou tolerancí a atmosférou „tavícího kotle“ v němž žijí a pracují lidé z jinak kulturně poměrně vzdálených zemí, nechá chladným jen málokoho. V posledních měsících navíc začíná kolovat čím dál tím více zpráv o zdejším nevázaném nočním životě. A to zejména v klubech, v nichž evropští úředníci odkládají svůj oblek a profesní žargon, aby bujně navázali na to, s čím skončili spolu s promocí a životem a kolejích.
Zdroj foto: Pixabay
